Pathfinder Praha Plamenec 1387 VIII

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Po setkání na lávce jsme rychle napředovali, abychom vodu nechali co nejdále za sebou.
Večer jsme se utábořili na mýtině a ani jsme nevěděli jak blízko Stříbroluní. Druhý den brzo ráno jsme se octli nad údolím řeky Rauvin, která Stříbroluním protéká a ze srázu již byly vidět bílé zdi a věže města.

Hradská směrem na východ však byla plná života, co nás udivilo vzhledem k hordám goblinoidů, které jsme potkali na svazích hor. Údiv trval jen dokud jsme si nevšimli, že hned na začátku je obchodní stezka rozeklaná a my jsme se octli na cestě do Everlundu.
Nikde jsme však neviděli známky paniky nebo vojenskou přítomnost, vypadalo to skoro, jako by tady lidé netušili, co se děje ani ne 10 mil od města.
Netušíce, co způsobíme chudákovi strážnému, když jsme se zastavili u Sundabarské brány a začali líčit naše obavy a starosti. Informace však byli pro strážného až moc a z toho, co blábolil, jsme vyrozuměli, že o hrozbě ví, jenom se jí snaží (velitelé) skrýt. Odkázal nás na velení Legie a Rytířu v Nejvyšším paláci Alustriel.
Moc času na obdivování města nebylo, ulicemi sme spíše proplouvali, za co patří díky Branovi, který měl na chvíli funkci lodní provy a vlnolamu (v tomto případě davolamu) a celkem rychle jsme se dostali až ke vstupu do paláce, kde nám byla umožněna audience s Tiaharem, jedním z poručíků Stříbrné gardy.

U Clangeddina, tak arogantního chlapa (ale oblečeného zásadně pouze v kůži) jsem již dlouho neviděl. Kdyby měl před sebou bandu bouřných obrů, potřeboval by mapu, aby je našel, pokud by ovšem našel čas vytáhnout si hlavu z prdele.
Díky Dumathoinovi ho však zaujala poznámka o únosech lidí a jejich porcování a zařídil nám schůzku s kapitánem Stříbrných rytířů Serniem Alatharem.

Ten nám pověděl, že podobné problémy trápí jeho město již téměř 2 měsíce a ani jeho stráže s pomocí kouzelníků Gardy nejsou s to přijít na to, jak a kdo tyto únosy organzuje, nezůstane po nich nikdy ani stopa, ani zbytková magie, vůbec nic. Navrhnul nám tedy stát se prodlouženou rukou jeho ve městě a zkusit vypátrat toho, kdo za tím stojí. Nabídku jsme rychle přijali, po krátké zastávce ve zbrojnici rytířů a písaře, který nám vyhotovil glejt (myslím, že nakonec jsme zvolili jméno Rychlí běžci – běhanání, respektive utíkání nám fakt šlo) a vrhli se do pátrání.

Věděli jsme, že většina únosů se odehrála v okolí dvou hospod v jižní čtvrti - Sorlarův smějící se satyr a Mýtina. Jako hlavní vyzvědači bli určeni Merelorn a Hanuh, protože Bran by působil jako pěst na oko, Elen by taky přitahovala moc pozornosti a já jsem musel všechno zapisovat.
Hanuh i Merelorn zjistili mnoho zajímavých věcí.
Za prvé, Sorlarův satyr je decentní bordel (a myslím, že vím, proč Merelorn na sraz dorazil pozdě).
Za druhé, většina únosů byla únosy žen, muži nebyli často unášeni.
Za třetí Mýtina není hospoda, ale svatyně Mielikki, hospoda se jmenuje U poníka (blbej kapitán).
Za čtvrté, kilaagk (destilát) je smrtící a bílé víno způsobuje při očichání instantní zvracení (Merelornovi dosvědčí jeho spolustolovníci).
Za páté, jakákoliv prevence (včetně negování teleportační magie a věštění) nepomohla.
Za šesté a snad nejdůležitějšíí – hospodský U poníka rozhodně není čistý, už jen kvůli tomu, že znal jméno našeho starého přítele z Auvandellu - Valena. Hanuh si všimnul pohledů, které posílal pětici mužů ve svém lokále a když se zvedli, sledoval je. V noci ve městě to ještě problém nebyl a odsledoval je až do chatrné a nevábně vyhlížející taverny (spíše díry) v severní čtvrti – U zeleného skřeta.

Cokoliv to bylo, věděli jsme, že odpovědi na otázky nalezneme U poníka nebo U zeleného skřeta. Merelorn, který se snažil nevyplašit cíl, však nebyl úspěšný a hostinský nám zmizel při úprku nočním městem v oslivém záblesku bílé.
Další volba tedy byla hospoda U zeleného skřeta, pro pokročilou noc jsme však v lokálu našli jenom výčepního a nějakého jeho pomocníka. Výčepní se ukázal být neobyčejně sdílný, ale předtím, než mohl cokoliv důležitého říct, tlustá kovová šipka z kuše mu provrtala obě očnice - a střelec nebyl nikdo jiný než pomocník, kterého jsem zahlédli při vstupu.
Pronásledovali jsme ho do sklepení a Hanuh se rozhnodnul zariskovat na smyklavém povrchu točitého schodiště, bral schody po pěti a dorazil do sklepení první. Tam zůstal i přes veškerý hluk chvíli nepozorován, protože muž-vrah něco vzrušeně vysvětloval čtveřici postav. Dvě z nich byly v rudých róbách s vysokým límcem navlečení muži (jak jsme se později dověděli - frakce Rudých mágů z Thaye) a další dva zase vypadali, jako kdyby právě vylezli z kanálu.
Chvilková nečinnost však trvala jen pár vteřin, než pak Hanuh stihnul skočit za roh a ukázalo se, že jen tak-tak, protože pak na místo, kde stál, začali dopadat kouzla obou čarodějů. Neodvažoval se vystrčit hlavu, raději vyčkal Elen, která již tradičně zvolila cestu po zdi.

Zde bych se na chvíli zastavil a zdůraznil, že celou dobu absolutně nejdůležitější úkol jsem měl já - hlídal jsem zadní vchod a zajišťoval, aby ven neprokouzl ani skřetí prd.

Mezitím Elen a Hanuh celkem úspěšně zdecimovali opozici, dvěma se podařilo uniknout. Po prozkoumání sklepa jsme objevili nejenom kusy těl, stejně jako předtím v Auvandellu, ale i padací dveře do podzemí pod hospodou, kam jsme se postupně spustili.

Nejspíše jsme objevili jejich skrýš a sklad, protože místnosti byly lemovány bednami a haldami nepoužitých lidských částí. V jedné z větších jeskynních prostor jsme dokonce objevili i kruh magie s vyrytými znaky ve skále - patrně tímto způsobem unášeli jednotlivé oběti, i když funkce nám unikala.

Celkově však byly prostory, co se týče živých bytostí, poměrně prázdné - až na oslizlou potvoru (která mimochodem zcela efektivně paralyzovala Hanuha i Elen) a extrémně tuhou nájemnou partu, kterou jsme po urputném boji nakonec udolali a dokonce jsme vytěžili i zajatce pro výslech.

V dalších místnostech jsme již kromě krvavého oltáře a malé studovny nic zajímavého nenašli. Jo, snad za zmínku stojí ta kopa na uhel upečených zombie. Po Valenovi nebo pomocníkovi hostinského a Rudém mágovi se slehla zem.

Kontaktovali jsme kapitána Sernia s tím, že jsme našli úkryt únosců, ale k našemu zklamání dorazil pouze ten blbec Taihar. Přebral od nás zajatace (mají ho prý vyslýchat Helmovi kněží za 2 dny) a více-méně nás vyhodil s tím, že tohle je již věcí města.

Bezcílně bloumajíc ulicemi jsme zamířili k hostinci, kde jsme byli ubytovaní, když najednou se ozvalo poplašné zvonění. Na dohled od paláce, viděli jsme vyjíždět asi 100 rytířů v třpytivých zbrojích přes severní bránu a pak po nich další stovku ozbrojenců, kteří spěchali na severní hradby.

Sice unavení, ale pro boj je vždy dobrá příležitost, vydali jsme se na hradby. Po krátkém strkání a vysvětlování s nějakým nebohým chudákem-vojákem, jsme se vydrápali na ochozy a užasle hleděli na rovinatou pláň táhnoucí se 5 mil na sever od Stříbroluní. Důležitější však bylo to, co bylo na jejím konci - přes tu odpornou šerednou zeď orčích těl a praporců jsem ani les neviděl, určitě jich bylo více než 7000. .....a proti nim, v legračně směšném počtu asi 120 jezdců vyjela jízda Stříbroluní. Jeden z vojáků nám vysvětlil, že valná většina Stříbrné legie a Rytířů právě táboří asi 15 mil na západ od města a nestihnou se tak rychle přesunout. A trpasličí oddíly z citadely Felbar a Adbar jsem ještě několik dnů nedorazí....

S povzdechem jsem sundal z boku popruh a potěžkal kladivo v ruce. Vypadá to, že práce ještě neskončila...